Další možnosti protinádorové léčby
Hypertermie
Hypertermie je výzkumnou metodou protinádorové léčby, při které je oblast nádoru ohřívána na teploty kolem 41 – 45 °C. Při této teplotě se zpomaluje dělení nádorových buněk a zhoršuje prokrvení nádoru. Jako zdroj tepelného záření se používají mikrovlné záření, ultrazvukové vlny, termofory, tepelně vyhřívané jehly apod. Tato metoda se nikdy nepoužívá samostatně, ale vždy v kombinaci s dalšími metodami protinádorové léčby.
Při lokální hypertermii se ohřívá pouze nádor. Využití lokoregionální hypertermie spočívá především v ohřevu končetin postižených nádory kostí a měkkých tkání (svalů, vaziva, …). Celotělová hypertermie se zkouší u pacientů s metastatickým onemocněním.
K nežádoucím účinkům této léčby patří pouze pocit tepla v místě aplikace tepla.
Metoda zatím nepřesáhla rámec klinických zkoušek ve vybraných institucích.
Laserová a fotodynamická léčba
Tento typ léčby používá k ničení nádorových buněk vysoce intenzivní světlo vytvářené lasery. V lékařské praxi se používají lasery argonové, neodym-ytriové a lasery založené na oxidu uhličitém.
Samostatně se lasery používají při léčbě povrchových nádorů kůže a očních nádorů. Nádor je zničen tepelným účinkem paprsku.
Pokud se před ozářením laserem podá fotosenzibilizační látka (látka zcitlivující tkáně na působení světla), která se přednostně hromadí v nádorové tkáni, hovoříme o fotodynamické léčbě. Nádor je pak zničen účinkem této látky, která se ozářením aktivovala. Lasery nacházejí uplatnění při léčbě nádorů kůže, dutiny ústní, mozku (laser musí být instalován na operačním sále), a pokud se zdroj laserového světla zavede endoskopem do jícnu, průdušek nebo tlustého střeva, nebo cystoskopem do močového měchýře, lze léčit nádory i v těchto lokalizacích.
Základní nevýhodou laserové a fotodynamické léčby je nízká prostupnost světelného paprsku tkání, což znemožňuje léčit lasery nádory silnější než 3 cm.
Kryoterapie
Tento druh léčby se používá na některých chirurgických pracovištích k léčbě lokálně pokročilých nádorů kůže nebo konečníku. Cílem léčby je snížení nepříjemných příznaků, které doprovází růst nádoru, jako jsou krvácení, zánět, bolest, neprůchodnost konečníku apod. Používá se speicálních kontaktních sond, které jsou chlazeny tekutým dusíkem.
Na některých gynekologických pracovištích se používá zmrazování tekutým dusíkem k odstranění přednádorových změn na děložním čípku ne odstranění počínajících nádorů děložního čípku. Tato metoda však není optimální vzhledem k tomu, že neumožňuje odebrat tkáň a mikroskopicky vyšetřit stupeň změn a hloubku postižení děložního čípku, což může za určitých okolností vést k zanedbání další pooperační léčby. Proto je vhodné provést klasické chirurgické odstranění ve všech případech, kdy je to možné.
Genová léčba
Nádory vznikají nahromaděním řady genetických poruch v jedné buňce. Se vzrůstajícím počtem těchto poruch se buňka stále více vymyká z regulačních mechanismů těla a stává se buňkou nádorovou. Ta se překotně dělí a tak vzniká nádor.
Poruchy vznikají nejčastěji na úrovni základní jednotky genetické informace – genu. Gen se může porušit vlivy fyzikálními (např. slunečním zářením), chemickými (např. kouřením) nebo biologickými (některými viry).
- k urychlení růstu nádorové buňky.
- k potlačení programu buněčné smrti, který má být nastartován v případě, že buňka již podstoupila předepsaný počet dělení nebo došlo k neopravitelné poruše buňky.
- k poruše opravných mechanismů buňky.
- ke ztrátě soudržnosti s ostatními buňkami, prorůstání nádorových buněk do zdravých tkání.
- k vycestovávání nádorových buněk do mízních nebo krevních cév a zakládání dceřinných ložisek, metastáz.
V současné době je známa řada genů zodpovědných za vznik nádorů a je znám také charakter těchto poruch. Proto se od poloviny devadesátých let v některých zahraničních univerzitních nemocnicích zkouší provádět náprava porušených genů metodami molekulární biologie.
Existuje několik možností, jak léčit genetickými metodami:
- nahrazení poškozeného genu genem plně funkčním (využívá se např. při náhradě poškozeného genu p53).
- injekce takových genů přímo do nádorových buněk, které vedou k výraznému zvýšení citlivosti nádorových buněk na běžné protinádorové léky (např. genu pro thymidinkinázu)
- injekce takových genů do zdravých buněk, které zvýší jejich odolnost proti běžným protinádorovým lékům (např. genu MDR). To umožní podat vysoké dávky cytostatik bez vážnějších nežádoucích účinků.
- injekce takových genů do bílých krvinek nemocného, které zvýší odolnost organismu proti nádorům a umožní likvidaci nádoru imunitním systém.
- injekce specifického úseku genu do krevního oběhu, který je schopen nalézt poškozenou gentickou informaci (nukleovou kyselinu) a zablokovat její pronádorovou funkci (tzv. antisense oligonukleotidy, používané např. při odstranění funkce poškozeného genu K-ras)
Geny se dopravují do cílových buněk pomocí tzv. vektorů, což jsou speciálně upravené viry, částice zlata s navázaným genem nebo tukové kapénky (lipozómy).
Dosud provedené zkoušky genové léčby ukazují na určitou účinnost této léčby, zejména u lokálně pokročilých nádorů bez metastáz.
Řada problémů genové terapie však brání jejímu širšímu uplatnění v praxi. Zatím není uspokojivě vyřešena otázka zacílení genové léčby – geny se dostávají jak do zdravých, tak i nádorových buněk, účinnost přenosu genetické informace není velká a její trvanlivost nepřesahuje měsíce. Růst dceřinných ložisek se nedaří dostatečně ovlivnit. V případě použití upravených virů je nutné studovat možnost přenosu genetické informace na rodinné prostředí nebo dále do okolního prostředí, a vlivy tohoto přenosu.